Nedávná historie nám zpětně ukazuje, že v trestním řízení se nejvíce zapomínalo na ty nejpodstatnější osoby, a to oběti trestných činů. Stát byl posedlý dopadením a potrestáním pachatele, a přitom se opomíjelo, proč to celé vzniklo. Oběti se objevily v soudním procesu na pozici svědků, aby identifikovaly pachatele a popisovaly daný skutek, a to bylo všechno. Tím to celé skončilo, pachatel byl odsouzen, a ostatní šli domů. Neměly by mít i oběti nárok dostat svůj prostor k zadostiučinění a vyrovnání se s trestným činem. Právě tomu se věnuje restorativní spravedlnost, potažmo justice.
Pojem restorativní spravedlnost se v písemných pramenech objevuje od první poloviny devatenáctého století. Moderní používání tohoto termínu zavedl Albert Eglash, který v roce 1977 popsal tři různé přístupy ke spravedlnosti:
- „retributivní spravedlnost“ – která je založena na trestu;
- „restorativní justice“ – která je založená na restituci s přispěním obětí a pachatelů
Restorativní justice je rychle rostoucí státní, národní a mezinárodní sociální hnutí, které se snaží spojit lidi, aby řešili škody způsobené zločinem,“ píši Mark Umbreit a Marilyn Peterson Armour.
Retributivní justice, tzn. úplatná se soustředí na osobu pachatele a potrestání pachatele za porušení zákona, čímž dochází k nevšímavosti osoby oběti, která je v celém procesu ponechána na „pospas“ procesu. Neřeší se její nejlepší zájmy a potřeby. Opozitum retributivní justice je restorativní justice, která do popředí dává osobnost oběti a obnovu vztahů, které byly narušeny trestným činem.
Za zakladatele restorativní justice je v rámci odborné veřejnosti považován Doktor Howard Zehr, který rozdíly mezi retributivní a restorativní justicí vyzdvihl zformulováním tří klíčových otázek, jež odlišují retributivní a restorativní justici a jsou následující:
| Restorativní | Retributivní |
| Komu vznikla škoda? Jaké jsou potřeby osob, které trestný čin zasáhl? Komu vznikají závazky a povinnosti? | Jak byl porušen zákon? Kdo se daného trestného činu dopustil? Jak má být pachatel potrestán? |
V rámci restorativní justice je nejrozšířenějším aplikovaným postupem mediace. Hopt a Steffek poukazují na to, že navzdory rozdílům se definice mediace shodují ve čtyřech oblastech: konflikt, dobrovolnictví, systematická podpora komunikace mezi stranami a řešení identifikované s podporou mediátora, který nemá rozhodovací pravomoc. Důvěrnost postupu a neutralita mediátora také hrají ústřední úlohu v úspěchu tohoto procesu.
Mediace mezi pachatelem a jeho obětí je označována za nejvhodnější postup, který poskytuje poškozenému možnost vyrovnat se s činem, který se stal. Poškozený se setká s pachatelem v bezpečném prostředí. Jednání je vedeno odborně vyškoleným zprostředkovatelem (mediátorem). Jedním z předpokladů vedení úspěšné mediace je pocit bezpečí ze strany oběti. K dosažení pocitu bezpečí slouží také volba vhodného prostředí pro mediaci. Neměla by to být úřední kancelář v budovách policejních nebo justičních orgánů. Je důležité zmínit, že pocit bezpečí je podstatný i u pachatele. V průběhu mediace má poškozený příležitost vyjádřit pachateli, jak ho svým činem z jeho pohledu poškodil, jak mu bylo ublíženo nejen materiálně, ale také emocionálně a jak je pro něj těžké se s následky vyrovnat. Nemělo by jít ovšem jen o jednostranně vznášené výčitky a pocity, ale mediátor by měl dát pachateli možnost prezentovat své vysvětlení, svůj úhel pohledu události, proč spáchal trestný čin, za jakých podmínek, co byl jeho motiv atp.
Některé programy mediace se zaměřují především na usmíření mezi vězněm a jeho rodinnými příslušníky nebo přípravou komunity na opětovný vstup do života odsouzeného po propuštění.
Prvky restorativní justice pronikly i do úpravy českého trestního práva jako instituty umožňující uplatňovat mediační a restorativní postupy v podobě podmíněného zastavení trestního řízení 150 TZ (§307 TŘ) a narovnání 151 TZ (§§309-314 TŘ). Rozšířila se také možnost ukládání alternativních trestů. To se odráželo v přijetí zákona o Probační a mediační službě.
Prvky restorativní justice se uplatňují jednak v hmotněprávní a také v procesněprávní oblasti. Ve hmotněprávní oblasti se projevují především ve formě ukládání alternativních trestů a v procesněprávní oblasti se uplatňují ve formě alternativního řešení trestních věcí pomocí odklonů. Většina odklonů v trestním řízení, které jsou zakotveny v právní úpravě v České republice, má již relativně dlouhou tradici a celkem ustálená je i praxe při jejich aplikaci. To platí také v případě odklonů, které lze označit za odklony s výraznými restorativními prvky – tj. podmíněného zastavení trestního stíhání, narovnání, podmíněného odložení podání návrhu na potrestání a u mladistvých též odstoupení od trestního stíhání.
Aktuálním světovým trendem souvisejícím se zvyšováním efektivity probace a mediace je jejich diferenciace na základě různorodých cílových skupin. Důvodem je skutečnost, že dynamika některých druhů kriminality je natolik složitá, že vyžaduje, aby se probační a mediační pracovníci specializovali v dané oblasti.
